Naši orientační kolegové – bohužel jsem nerozluštil kteří – připravili na léto moc pěknou orientační hru přímo v Kutné Hoře. Na jednom ze tří startů si vyzvednete klasickou orienťáckou mapu města a hledáte kontroly. Do průkazky nerazíte, ale odpovídáte na dotazy, jež se váží k detailům míst, kde je zakreslená kontrola. Například jak se jmenoval majitel domu (je to nepsáno na ve sgrafitu) atp. Tedy dost velká motivace sem vyrazit, zejména pokud jsme zde byli ještě za bezdětna, tedy před mnoha lety.
Kutná Hora je vůbec pěkné město, čímž naše jízda nejprve směřovala na místní bobovou dráhu, údajně nejdelší v Česku. Jde o dvojitý okruh postavený na místním kopci, dlouhé to je až až. Za těch necelých 15 let to tady pěkně zarostlo, takže po většinu jízdy nikoho nevidíte a můžete se soustředit na slast z jízdy. Lidu tu bylo přiměřeně, oblíbený birell v bufetu byl na dosah. Jen nás zamrzelo, že jsme neměli plavky, protože hned nedle je na pohled pěkný plavečák.
Tak tedy konečně do centra města. Najít parkování není zrovna jednoduché, nakonec jsme zakotvili na Václaváku, což jest taková širší ulice v centru, kde se dá v sobotu odpoledne a v neděli někde parkovat zadara. Taky je to odtud jen pár kroků do Spolkového domu, kde je jeden ze tří stratů. Zdarma si zde naberete mapu i „průkazkou“, resp. papírem na vyplnění jména a správných odpovědí. Spolkový dům je vůbec zajímavé místo, sousedí s kostelem, kde byl nějaký koncert. Naši větší mládež zaujala výstava čertů v místním sklepení. Já tam raději nešel, to víte, zlobil jsem a kdo ví, jak by to dopadlo. Asi to nebyla žádná pohádka, když jeden člen naší výpravy sešel opatrně pár schodů směrem ke sklepení a po spatření prvních exponátů expresně vystřelil ven.
Už snad bychom mohli jít na ten orienťák, ne? Naše kroky vedou k dalšímu ze startů – Dačického domu. Směr správný, cílem je nakonec hospoda Dačický. Moc pěkný podnik řekl bych lehce německého střihu se vším kladným i záporným, co k tomu patří. Poměrně velké prostory a rozlehlé zahradní sezení skýtají azyl mnoha návštěvníkům, hojně turistům. Krmě česká, libá a stejně tak i obsluha. Ceny turistické, aspoň ne tolik pražské. Řádně posilněni se vracíme k Dačického domu, vypadá zajímavě.
Dnes se s tituly „XY roku“ roztrhl pytel. Mám podezření, že takový titul lze zakoupit, ostatně jak to dříve bývalo i s některými tituly šlechtickými. Leč vezte, že Dačického dům se honosí titulem Památka roku rozhodně oprávněně. Moderně a zároveň citlivě zrekonstruovaný dům nabízí řečeno slovy klasika zábavu i poučení. Během prohlídky mohou děti hrát hru o drobnou cenu. Hity se stala propadající se podlaha, mluvící skřítek či sestavování památek. V místě je i výstava klenotů s replikou těch českých korunovačních.
Po tomto zážitku se vydáváme vstříc jezuitské koleji, kde sídlí GASK (GAlerie Středočeského Kraje), před níž se můžete stát Atlasem. A to už je jen krok k místní proslulé památce chrámu svaté Barbory. Tu opominout nelze, její okolí je teď o dost lépe upravené, je tu více návštěvníků, jedna svatba a v chrámu si můžete navíc vystoupat i na galerii, kde mě nejvíc zaujal pohled na varhany zezadu.
Nemůžeme rozhodně minout Hrádek, kde je výstava o hornictví a je tu i prohlídka štol. Bohužel je třeba se na ni objednat předem, dnes mají již plno. Vše je korunováno Vlašským dvorem. Teplota vystoupala ke třicítce, tělo chce tekutiny nebo zmrzku. Nemine nás návštěva místní cukrárny. Že bychom se konečně vrhli na ten orienťák? Inu nakonec jsme dali cestou celé tři kontroly a to nestačí. Budeme se sem muset prostě vrátit, hra pokračuje do konce září.