Rok se s rokem sešel a nastal opět čas Středočeské žákovské akademie, skvělého to podniku, kde se schází ty nejlepší dvanáctky a čtrnáctky (a občas ty úplně nejlepší desítky). Na rozdíl od loňského roku přes noc nemrzlo a počasí přes den bylo ještě lepší než vloni, zkrátka léto. Kamenický klub pro nás připravil základnu v Kamenici, v kamenické škole v té její části, jež stále dýchala novotou a nemálo dětí si povzdechlo, že sem by snad do školy chodily rády. Možná by je ten optimismus časem přešel, nicméně dostavba místní školy zaslouží úplně stejně jako námi důkladně prověřená školní jídelna vysoké uznání. Ódy zde zněly především na kvalitu místní tělocvičny, kam se bez problému vtěsnala stovka účastníků a ještě zde zbyl nemalý prostor na oddalování večerky formou různých her. A my coby trenéři jsme maximálně oceňovali obětavost organizátorů z Kam nice a dalších klubů při přípravě tréninků.
Čtenáře dozajista zajímá kvalita tréninků a co si z nich vzít. Nuže tedy, začínali jsme nočním orienťákem v nedalekém lesíku. Záhy se ukázalo, že jakási místní omladina si krátí dlouhou chvíli schováváním se ve tmě a bafáním na orientační borce. U nás toto roztomilé překvápko čekalo jen na jednu účastnici, která se tím nechala rozhodit jen na chvilku a pak si to šinula zase tím správným směrem. Start i cíl byly u božích muk, jež zavdaly během čekání před startem důvod k různým historkám – například se zapředla debata o tom zabitém myslivci, jehož vrah nebyl nikdy vypátrán a možná do dnešních dnů brouzdá po nocích zdejší krajinou. Nočák je skvělý trénink na směrovou orientaci! Kdybych nebyl líný ponocovat, měli bychom tento trénink častěji, zejména pak před nějakými důležitějšími závody. Během akademie šlo o důkladnou orientační rozcvičku, jíž jsme měli hned následující dny zužitkovat.
Tréninkové skupiny dvanáctek a čtrnáctek byly rozdělené, čímž jsme se s Pavlem rozdělili a každý měl na starosti skupinu jednu a ještě jsme se o ně střídali. I místa tréninků byla různá, což někdy zadělalo na pořádný logistický i časový problém, někdy zase dalo prostor k návštěvě stánku se zmrzlinou.
Tréninky na okruzích byly rozdělené na okruh velmi rychlý, takřka přespolákový, na další rychlejší trénink a na trénink dohledávkový zvaný přiléhavě „tisíc kontrol“. Než nejdete takový počet kontrol, dá to práci.
Směrové chyby se tu vršily a mnozí dostali ponaučení, že buzola není jen módní doplněk. Jedna naše naděje byla chybným směrem vytrestána více jak půlhodinovým blouděním, než přišla na to, že sever je na mapě skutečně nahoře a ne dole. Ovšem většina výsledků byla skvělých. Hvězdou dne se stala Adélka, která tu namazala na chleba nutnou porci soupeřek. Rychlé nohy a pohotovost osvědčily také Johy a Sára, jež zahanbily mnohé další sprinterky. I ostatní se prali s nástrahami tratí skutečně se ctí. Nemohu si v tomto bodě neodpustit povzdech nad tím, že mnozí nečtou pokyny k akci. (Já je teda taky často nečtu.) Leč tentokrát se to našim účastnicím málem vymstilo – nikdo neměl s sebou dostatek pití. Vězte tedy, že pití je při sportu klíčové, ředí se tím krev a kompenzuje se vydatná ztráta vody při pohybu. Když má člověk žízeň, je už pozdě, jde v podstatě o krizový stav organismu, kdy tělo začíná volat o pomoc. Tedy příště prosím s sebou alespoň dvakrát tolik pití, než si myslíte, že je moc.
Konec hartusení a vrhněme se na popisy. Těm byla věnovaná druhá část sobotního tréninku. Na dvou krátkých tratích bylo u každého kontrolního bodu nasázeno vícero lampionů a mládež si musela podle popisu kontroly vybrat ten správný. Hvězdou se za nás stala Johy, která neudělala ani jednu chybu. Výsledek je o to lepší, že piktogramy nejsou naší silnou stránkou a mladí i větší si mě před závody velmi často ptají „nevíš náhodou, co by mohl být tento obrázek?“
Večer jsme horko-těžko stíhali sprint, jež probíhal v těsném sousedství školy. Šlo spíše o miniskorelauf s volným pořadím kontrol. Pochvala patří zejména našim dvanáctkám, jež si vedly velmi dobře a celou trasu odběhaly.
Asi věříte, že toho dne byla večerka o dost dříve než večera předchozího. Toho jsme využili na diskusi mezi středočeskými kluby o tom, co nás trápí či co bychom vylepšili. Největší diskuse byla asi o startovních časech a jejich návaznosti na starty mladých dětí. Bohužel se jedná o dost velký problém na straně organizátorů a zároveň ve zcela opačné poloze problém na straně mnoha oddílů. Lék jsme zatím nenašli, leč téma je hodně v centru pozornosti.
Nedělní tréninky byly opět rozdělené a ještě více vzdálené od centra. Zatímco dvanáctky simulovaly štafetový běh podle farsty ve skupinkách, čtrnáctky šly na trénink dlouhých postupů. Každá měla jednu trať závodních charakteru s těžkou volbou postupů. Nástrahu pak tvořily nové tvary v lese – nová oplocenka, zarostlé paseky, místy nové výseky, minimum cest… turista by řekl – takový pěkný zvlněný lesík posetý krásnými skalkami. Přes velké rozestupy se záhy v lese utvořily skupiny, z nichž jeden vláček zvaný JKH byl náš. Jak kdosi trefně poznamenal, Justi určovala směr, Kači udržovala tempo a Hani „když jsme nevěděly, kde jsme, Hanka nám to ukázala“. I tady se projevila naše nejoblíbenější chyba a to chyba směrová. Prostě buzola není náhrdelník, ani náramek, je to praktická pomůcka.
Před každým tréninkem probíhal brífink, jež mládeži trénink přiblížil, dozvěděli jsme se cíl a účel tréninku. Na konci akce následovalo také vyhodnocení a z čeho se poučit. My jsme si úplně na závěr kempu udělali navíc hodnocení vlastní. Každý v něčem hodně pokročil a někteří, resp.některé pokročily úplně do jiného světa. Na období do další akademie máme tedy nové tváře našeho DreamTeamu. Jejich jména už jsou v bodovací tabulce. Prosím, seznamte se.
Výsledky a další foto: http://stredoceskaoblast.unas.cz/ob-akademie-2018/