Letošní Pěkné prázdniny byly od začátku plné zvratů a překvapení, bohužel ne vždy příjemných, naštěstí ty příjemnější změny ke konci převážily, ba řekl bych i gradovaly. Začalo to tím, že se limit na počet účastníků při přihláškách naplnil asi za 3 minuty od otevření systému. Letos ani tolik nepadal server, takže to proběhlo celkem v pohodě. Jenže já jsem udělal v přihláškách chybu, na níž jsem přišel za pár týdnů. Nebudu čtenáře zdržovat detaily- teorie 1, proč byly přihlášky špatně, se nakonec po dalších několika týdnech ukázala jako nesprávná, takže nastoupila teorie 2 (nakonec to byla skutečnost 3). Pak byl chvíli klid, pár lidí – se i díky této chybě – odhlásilo. Navíc naše oblíbené ubytován na Michnovce bylo letos plné a vůbec majitelé chalup přes zimu nějak zpychli, asi po Česku teď jezdí nějak moc lidí za turistikou, tedy sehnat ubytko byl letos vážně oříšek. Závěrem snad už jen dodejme, že těsně před uzavřením změn v systému, tajemný fantom Orisu vymazal z naší přihlášky objednané a zaplacené bydlení pro dospělé.
Tedy hurá pod Trosky!
Centrum bylo letos vskutku na dohled od hradu Trosky na louce poblíž Rokytnice. Vůkol krom několika moc pěkných chalup nebylo vůbec nic, čímž jsme ani nelitovali, že jsme na místě krom našeho klubového stanu nerozbili větší ležení. Mimochodem, stan někdo stačil během naší noční nepřítomnosti trochu poškodit. Leč počasí nám přálo, bylo pěkně slunečno, místy pod mrakem, teplo, nikoli horko. První etapa byla opět v pátek, což jest zcela šibeničním termínem pro pracující lid. Sami jsme dojížděli tak tak, naštěstí Pavel se zhostil prezentace i místa na stan. Z auta tedy rovnou na start! Později jsem ale rozdělení akce do 3 dnů litoval stále méně a méně… a méně. Etapa začala v menším skalním bloku. Perličkou byla kontrola rafinovaně postavená vedle kamene, který si to hověl na skalním nosu. Na mapě to vypadalo jako kámen někde v údolí. Hlavní pasáž byla v normálním lese, tratě tam různě kličkovaly, dokonce se tam některé točily v kruhu, takový normální český les. Po přeběhnutí silnice to začalo být trochu zajímavější, tratě šněrovaly jeden dlouhý rozeklaný skalní blok. Konec se odehrával zase v běžném lese – tedy se nabízí otázka: kde jsou ty skály? Přeci jsme kvůli tomuhle nevážili cestu do Českého ráje.
Etapa druhá prostorově navazovala na tu první, tedy moc skálolezectví neslibovala. Jenže my se v sobotu ocitli v jiném světě, jako by se akce přestěhovala někam úplně jinam. Váhám, zda-li mám stavitele tratě osočit ze škodolibé rafinovanosti nebo rovnou z něčeho jiného. Postup nebo kontrolu ležící mimo skály byste hledali jen těžko. A kontroly byly ještě postavené tak, že jste prostě museli nahoru, pak dolů a zase pěkně do vršku atd. atd. Ušetřit si nějaké stoupání, to prostě nešlo. Tratě byly hodně dlouhé a nesmírně namáhavé. Život pak závodníkům zachraňovalo v lese několik občerstvovaček. Napřed jsem si říkal, proč jich je tam tolik, nicméně na trati jsem to moc dobře pochopil. Sám mohu tento příspěvek napsat jen díky těmto občerstvovačkám. Ó díky vám, vy šlechetní zachránci, co jste mi v minutě poslední dali nášup vody! V lesních údolích jsem si často připadal jako ve skalním chrámu, kde jednotlivé lodě lemují pískovcové bloky. O pohádkové kontroly tu nebyla nouze. Tak třeba ta pod srázem (tuším 33), jenže sráz sám byl na srázu a dostat se k němu šlo jen po zadku za soustavného modlení, aby se člověk nepropadl o pár metrů níže. Jenže pak nahoru to bylo možná ještě horší – držet se nebylo čeho, snad jen těch pár kořenů, přičemž z jednoho se vyklubal ležící klacek, takže o neplánované zavrávorání tu nebyla nouze. Nebo kontrola v sedlině mezi skalními věžemi. Proklínal jsem se, že k ní lezu do nesmírně prudkého kopce takovou úžlabinou. Proč jsem jen nešel z druhé strany? Jenže pak jsem poznal, že z druhé strany je taková nakloněná stěna a tudy by to šlo ještě hůř. Kousek před cílem to jeden z kolemjdoucích (kolem totiž běžel málokdo) popsal jako „lesem se plouží mátohy…“.
Perličkou tratí ultimate byla mapa – třetina byla aktuální, třetina z roku 1988 a třetina z roku 1979. Podlé té aktuální a nejstarší to šlo. Možná i stupeň generalizace z roku 1979 umožňoval dokonce rychlejší orientaci. Jen si říkám, proč tam bylo tolik modré – kvůli tisku hustníků (žlutá+modrá= zelená)? Nejhorší byl rok 1988, byl takový nevýrazný, ani generalizovaný, ani podrobný.
Po druhé etapě jsem vskutku nečekal dvě věci – že se další den dám do běhu a vzhledem k terénu, že tam bude dostatek skal. Jak jsem se mýlil! Ale popořadě… Na sobotní večer jsme měli naplánovanou účast na hradozámecké noci. Bohužel jsme zjistili, že rezervaci míst nelze již udělat na nějakou přijatelnou hodinu, takže to jistil náhradní program. Sraz jsme měli na zámku Hrubý Rohozec s tím, že si projdeme zámeckou zahradu a zaplujeme do hospody. Jenže Pavel s Judi již na úvod hlásí, že čekají v zámecké cukrárně. Takovému pokušení nešlo odolat. Čokoládový dort byl vážně super! A prohlídka? Nakonec byla i ta, přestože děti hrály v naší výpravě přesilovku. A zde nás štěstí neopustilo – měli jsme výtečnou průvodkyni, snad jakousi restauratérku historických předmětů, již provádění bavilo a dokázala poutavě vyprávět. Od nás má velkou jedničku. Následná procházka po parku byla pak skutečně završena v pivovarské hospodě doplňováním energie ve formě svíčkové, řízků, výpečků, kachen a vepřových kolínek. Dospělá část výpravy také poctivě doplnila místní svijanský jonťák.
A to se projevilo během třetí etapy, kdy energie najednou bylo dost, únava ze soboty byla ta tam (přeháním, já byl pořád zvadlej, ale o dost méně, než jsem čekal). Hned po startu nám dal stavitel tratí najevo, že ani tato etapa nepovede nikudy jinudy než skalami. Peckou byla skvělá občerstvovačka v úvodu trati – pivko, gril, klobásky… Vážení pořadatelé, jen tak dál! Když už jsme se dosyta vydováděli v kříženích skalních průchodů, poslal nás stavitel mezi obrovské, téměř monolitické skalní stěny. Něco takového jsem už dlouho neviděl. Obrovská, dlouhá hladká skála, kudy se nedalo projít. Člověk musel vážně dost podumat, kudy se protáhne. Ani zde nebyla o perličky nouze. Třeba piktogram pro tunel jsem asi ještě nikdy neviděl. Jenže tady to klasický tunel nebyl, byl to skalní průlez na takovém obrovském plochém skalním bloku. Bomba! Mezi bloky byla mezera, jíž se snažilo pár borců vyšplhat, leč marně. Mech zde klouzal, zkrátka nešlo to (já se tam při své šířce ani nepouštěl). Nebo kontrola u jeskyně, kam by se dalo v pohodě schovat. Či snad kontrola u paty věže, na kterou jste se mohli shůry podívat přes převis, pozorovat ji výšky asi 10 metrů a pak se bavit tím, kterým skalním průchodem se k ní dostanete.
Po božských terénech v loňském roce muselo být hodně těžké postavit pěkné tratě tak, aby účastníci nebyli letos zklamáni. Inu, povedlo se. Mělo to grády!
| 14 | HonzaM (H21UK) |
| 19 | HonzaK (H10L) |
| 21 | Kája (H10L) |
| 25 | Judita (D10) |
| 29 | HonzaK (H35) |
| 38 | Hanka (D12) |
| 40 | PavelS (H45) |
| – | Sára (D12) |
| – | Marta (D40, P) |
| – | Jana (D45, P) |
Mimochodem, podle výsledků to vypadá, že PavelS zahálel – opak je pravdou, patřil z nás mezi nejlepší, jen měl hodně lidí v kategorii.