Páteční večer patřil další naší akci, při níž s radostí využíváme kratších dnů a brzké tmy. Poznat velice povědomá místa v noci ústí v nezapomenutelné zážitky – i notoricky známá louka se mění ve změť překvapení. A bylo tomu tak i tentokrát. Pokud jste se postavili někam do prostoru konání naší akce, bylo ve svitu baterky dobře vidět hned několik kontrol, jež hlavně díky nezištné Pavlově pomoci, zářily do tmy. Ale která je ta pravá?
Od vlakové zastávky Sadová byla tentokrát postavená klasická azimutová trať. Značka na stanovišti obsahovala azimut na další stanoviště, ta zase na další atd. Jelikož účastníci posledně překvapili brilantním pamatovákem a velmi těžkou paměťovou trasu zvládli levou zadní, byla azimutová hra tentokrát o něco těžší. Trať se totiž na některých místech křížila a některá stanoviště byla hodně blízko sebe. Bylo tedy nutné dávat bedlivý pozor na pořadí kontrol.
Na 4 stanovištích byly klasické kontroly, kde si účastníci orazili kleštěmi průkazku. Tak bylo možné odhadnout, kdo kde byl a jestli postupoval ve správném pořadí. V jednom okamžiku bylo totiž možné spatřit odrazy světla až od 5 kontrol z celkových 16. Na stanovištích totiž tentokrát byly opravdu pořádně velké odrazky.
Jak to dopadlo si můžete prohlédnout na azimuťák_výsledky 141128. Přiznám se, že jsem se místy při kontrole průkazek zapotil, jelikož některé vpichy byly porůznu rozházené po průkazce nebo byly nečitelné. Dříve by taková situace mohla na závodech vést k diskvalifikaci, na naší akci to vedeme jako chybu. Ostatně dnes to je na závodech mnohem jednodušší – čipy kontrolují průchod kontrolami dost jednoznačně a mnohem jednodušeji než tomu bývalo u „píchacích“ kontrol.
Když jsme s Pavlem sbírali po akci kontroly, lesklo se v záři našich čelovek cosi bílého, sem tam se lehce snášejícího se k zemi. První malé nesmělé vločky této zimy. Poslední námi organizovaná orienťácká událost podzimní sezóny skončila. Na shledanou v roce příštím.