Jeden z velmi vhodných způsobů, jak oslavit 17.listopad, je jít na demonstraci proti starým strukturám nebo si jít pořádně zasportovat. My jsme zvolili tentokrát druhou variantu a celkem nás bylo z našeho klubu sedm statečných, co se vydali vstříc SMIKU, nebo-li systému migrujících kontrol a příslušnému mistrovství světa (byť neoficiálnímu, jelikož v jiných koutech Země asi ještě neodhalili kouzlo této úžasné akce). Dlužno dodat, že nadpoloviční většina naší výpravy něco takového absolvovala poprvé, tedy jak se říká – jeli jsme hlavně sbírat zkušenosti. Hlavní poklona v tomto směru patří dětem – pro ty asi dění v lese nebylo organizovaným chaosem, ale čistokrevným zmatkem. Přesto nikdo neskončil poslední, ani nevzdal.
Start u Statenic na Juliáně se odehrával v těsném sousedství sjezdařských tratí pro horská kola. Průkazky a jízdní řády kontrol jsme pevně třímali v rukou. Před vlastním startem jsme si mohli na 5 minut vzít mapy a studovat je. Obávám se, že tím se neklid v duši a zároveň příjemné napětí znásobilo. Na mapě bylo zakresleno velké množství kontrol, všechny ještě s příponou A, B nebo C – to podle toho, kde se dle jízdního řádu právě nacházely. Navíc se kontroly ještě lišily barvou zákresu, jež určovala bodový zisk. Hlavní a klíčovou vlastností kontrol bylo, jak jsem zjistil při porovnávání mapy a jízdního řádu, že se kontrola rozhodně nenachází tam, kde bych chtěl, v době, kdy na onom místě asi budu. Zkrátka ve správném čase se kontroly zásadně nacházely na nesprávném místě.
Stíhám si fixou označit pár kontrol, které bych mohl stihnout. Radši si dávám rezervu, nejsem žádný Zátopek, tak ať se včas vrátím do cíle, jinak mě stihne pořádná penalizace. Vyrážím do zadních pasáží lesa, prakticky přes celou mapy, kde jsou více bodované kontroly, a cestou seberu, co mě do nosu cvrnkne. Na druhé straně lesa asi 3 minuty čekám na kontrolu, až přiběhne. Docela by mě zajímalo, jak taková běhací kontrola vypadá. Jenže během této krátké doby se zde vyrojí pár desítek dalších čekatelů, takže přílet kontroly poznám jen podle toho, že se chumel najednou nakupí na jednu haldu a sem tam z něj odpadávají šťastní jedinci. No nic, asi za 2 minuty má hned vedle přistát jiná kontrola, tak si počkám. Orážím a jak tak čekám na sousední kontrolu, zjišťuju, že jí už mám. Jak je to možné? Orazil jsem jí na jejím předchozím stanovišti.
Nevadí, jdu asi o nějakých 300 metrů dál, kde se má coby dup objevit další kontrola s vysokým bodováním. A ejhle! Svižným tempem mě kontrola předbíhá, získávám tedy velmi výhodné místo hned za ní a když se zapíchne do příslušné jámy, jsem asi už na desátém pořadí v ražení v tomto opět vytvořeném chumlu závodníků. Čas už se silně nachyluje, takže hurá zpět do síle. Cestou ještě beru zrovna přicestovavší kontrolu u Juliány, svištím do cíle (no tak dobře, svištění to zrovna není). Ještě cestou beru prohlubeň a je tu cíl s dlouhou frontou. Stihl jsem limit, skvělé! A limit nakonec od nás z klubu stihli všichni.
Když se tak ohlédnu, vůbec nechápu, jak někdo mohl sebrat téměř všechny kontroly. Že by v tom byly zase nějaké čáry svaté Juliány? Asi ne, borci jsou zkrátka dobří. A že jich tady bylo – z různých koutů Česka i z Německa.
Mapa s jízdním řádem a mým postupem: Juliána SMIK2015
68. Pavel (H) – 25 bodů
74. Martin (H) – 24
89. LenkaK (D) – 14
131. Sára (D) – 6
132. HonzaM (H) – 13
138. Hanka (D) – 2
157. HonzaK (H) – 8