Letošní závody Pěkné prázdniny v Českém ráji byly opět skvělé! Není nad to si potrápit fyzičku v náročných pískovcových terénech. Natož pak mozek. Jestli mohu soudit podle své trati, tak hned první etapu se na nás stavitel notně vyřádil – dost postupů bylo vedených tak, že nešlo údolí nebo kopce nijak rozumně oběhnout a bylo nutné šplhat. Až moc. Tak třeba na třetí kontrolu od konce jsem raději šel kolem sběrky, jelikož kolena se klepala a hlava odmítala další strmý krpál. Jako by toho nebylo dost, těsně před sběrkou jsme museli znovu do příkrého kopce. Netřeba dodávat, že spolu s fyzickou únavou začíná stávkovat i mozek a soustředí se především na přežití. Živná půda pro chyby.
Jenže v mém případě orientační chyby dorazily s mírným zpožděním a to rovnou na začátku druhé etapy. Hned na první kontrole jsem udělal paralelní chybu (zaměnil jsem 2 stejné hustníky vedoucí od skal dolů). Pro jistotu jsem paralelní chybu udělal záhy i na druhé kontrole. To už jsem si na to dával pozor. Říkám si, Honzo, bacha na ty paralelky, mapuj pořádně. Výsledkem čehož byla paralelní chyba na třetí kontrole – tentokrát jsem zaměnil prohlubně a údolíčka.
Na čtyřce jsem už nechyboval, na paralelní chybu tam nebyl ani moc prostor. Tedy lehce uklidněn tímto stavem jsem se blížil dlouhým postupem na pětku. Dobře si vzpoímám, že vedle údolí č.3 jsem měl v jednom z minulých ročníků krásnou kontrolu v průchodu skalní věží a okolí jsem celkem slušně znal. Tedy by to měla být brnkačka. Myslím, že právě v tom okamžiku se odstartoval můj velký kufr, který mě na pětce čekal.
Z aktuální pohledu to vypadá asi dost nepochopitelně, nicméně vžijte se do mé situace. Jednak se mi po úvodních paralelních chybách trochu ulevilo. A taky jsem na této etapě startoval mezi posledními, tedy jsem v této části lesa byl sám, nikde ani živáčka. Kupředu mě hnal limit, kdy mi hrozilo, že organizátor začne sbírat kontroly ještě před tím, než se dostanu do cíle. Tím pádem jsem se nemohl ani nikoho zeptat, kde jsem. To mě ovšem touto dobou ani nenapadlo, jelikož jsem toto místo znal. Aspoň jsem si to myslel. (postup údolím 1 neberte vážně, je to jen špatně napárované – šel jsem skutečně tím údolím a ne přes paseku na jeho jižním konci).
První a zcela zásadní (paralelní) chyba tkvěla v tom, že jsem si soustavně pletl údolí 3 a 4. Že vede každé na jinou světovou stranu? Ano, ale v tom momentu mi to kdo ví proč s buzolou perfektně sedělo.
Druhá paralelní chyba byla v záměně údolí 3 a 2 – při pohledu zpět na západ jsem si myslel, že údolí č.3 je ve skutečnosti údolí č.2. Tedy jsem zaměňoval průběžně údolí 2, 3 a 4.
Jak jsem tak kufroval, tak jsem samozřejmě hledal další záchytné body, podle kterých určit přesně moji polohu. Zde došlo ke třetí paralelní chybě – pletl jsem si hustník 5 s hustníkem 6. Že jsou jinak velké? Nevadí. Když jste unavení a pod tlakem, tak se chybuje velmi snadno. Pak už jsem si pletl i hustník 6 s dalším hustníkem schovaným pod číslem kontroly – ty už jsou aspoň směrově stejné, byť velikostí se dost liší.
Jak jsem se z kufru vymotal? V jednu chvíli mě napadlo se podívat taky na další možné záchytné body jižním směrem. I tu jsem spatřil výrazný posed. Ten byl na mapě jen jeden. Nešlo si jej s ničím splést (jinak věřím, že bych udělal další paralelku), Cestou k němu jsem narazil na zřetelnou cestu, mnohem zřetelnější než ty, co byly v lese již vychozené. A po této cestě jsem se pak konečně dostal ke kýžené kontrole. Sláva!
Pak už jsem závod více méně mentálně vypustil, což asi vedlo konečně ke klidu a až do sběrky jsem nekufroval. Když jsem sběrku uviděl, zajásal jsem, že mi kontroly nikdo nesebral a celou to anabázi jsem dokončil. Uf, spadlo to ze mě.
Jenže…. kde je cíl?! Nikde nejsou ani transparenty a cílové stojany s krabičkou. Na sousední cestě jsem uviděl nějaké lidi balit občerstvení do auta. Kde je cíl, se ptám. Prý táhle jede v autě. Kolegové byli tak laskaví, že ještě stihli organizátorku s autem zastavit. Ta mi vyndala z kufru cílovou krabičku s omluvou, že už jsou 2 minuty po limitu. A já si mohl pípnout cíl!
Divíte se, že jsem při tomto svém výkonu nebyl poslední a získal jsem skal našeho skvělého borce a dlouholetého reproše ZdeňkaZ? (Zdenda byl disk.) Celkově jsem si z toho odnesl, že padesátky jsou pro mě asi moc náročné, příští rok zvážím účast v jednadvacítkách.